Předkládaný svazek obsahuje kvestie Teologické sumy (II-II, 23-33), které se zabývají racionální reflexí fenoménu „lásky“. Na prvním místě Tomáš vymezuje pojem lásky a odlišuje tu, která je úkonem vůle, od ostatních druhů, které jsou více vázány na emoce a smyslové náklonnosti. Když se dopátráme lásky, která je opravdu vlastním projevem rozumové přirozenosti, zjistíme, že si nevystačí s dobrem, které jí předkládá rozum, ale touží být naplněna nejvyšším Dobrem, Bohem. Tak jako je poznání povýšeno k transcendenci vírou, tak je lidská láska povýšena k nadpřirozenému dobru vlitou, neboli božskou láskou. A tato láska je právě předmětem Tomášových úvah v Teologické sumě.
V dalších otázkách se zabývá vztahem mezi subjektem božské lásky (člověkem) a jejím dárcem (Bohem, Duchem svatým). Jak je možné, že láska je darem Božím, a zároveň volním úkonem člověka? Může božská láska růst nebo se zmenšovat, když její původ je v nekonečném a neměnném Bohu? Dalším tématem je předmět lásky. Co a kdo se má milovat a v jakém pořadí? V dalších otázkách se pozornost stáčí na úkony a účinky lásky, mezi něž patří i milosrdenství, kterému je věnována zvláštní otázka. Tomáš se v ní mimo jiné vyrovnává s antickým pojetím milosrdenství jako vášně nebo rovnou slabosti a posunuje jeho pojem dál, tak aby byl hoden milosrdného Otce v nebesích.